QCC Šachová Univerzita

Vysněné letní soustředění

• Vytisknout
• E-mail

Kategorie: Letní šachový tábor

Napsal Jiří Havlíček 22. 8. 2018 12:25

Zobrazeno: 2571 krát

Máme za sebou letní soustředění 2018. Ač to zpočátku vypadalo velmi problematicky, nakonec se naplnilo rčení
„z nouze ctnost“. Tento rok jsme měli díky pořádání Šachového festivalu ČB a MČR žen hodně náročný konec školního roku, takže k finálnímu organizačnímu zajištění jsme se dostali až začátkem července. Výsledek byl překvapivě skvělý.

 

 

Protože jsme dlouho nevěděli, kam pojedeme, tak řada rodičů si zajistila vlastní program, přestože jsme měli termín soustředění skoro rok známý. To nám ale trochu usnadnilo situaci, neboť jsme nepotřebovali pro ubytování tak velkou kapacitu. Vzhledem k omezené kapacitě a tomu, že jsem program soustředění připravoval průběžně od května, tak jsme zvolili variantu soustředění jen pro pokročilé žáky.

Soustředění se nakonec zúčastnilo 12 žáků, kde skupinu nejpokročilejších měl na starosti tradičně mezinárodní mistr Richard Biolek. Nosným tématem byla práce s vlastními partiemi. Druhou skupinu jsem vedl já a v prvním týdnu jsme se věnovali pouze úvodu do sicilské obrany a v druhém jsme pokračovali ve velmi podrobném probírání pěšcových koncovek, kde jsme navázali na přednášky z šachového kempu o Velikonocích. Všichni účastníci pak obdrželi příručky s probranou látkou.

Na soustředění jsem vyrazil s trenérkou Janou Havlíčkovou už v neděli 5.srpna, abychom vše řádně připravili. Ubytování jsme vybrali nakonec v osadě Měruše u Vlkova nad Lužnicí. Jedná se o uzavřený objekt, kde nás nikdo nerušil, s kapacitou ubytování pro 19 osob. Většina pokojů měla svá sociální zařízení, pouze dva pokoje měly sociální zařízení v protějším přístřešku. Zato tam byla nejlepší sprcha ze všech. Místo soustředění jsme navštívili několikrát v předchozích třech týdnech, takže jsme věděli, do čeho jdeme a vše jsme si na místě domluvili.

Stravu jsme si zajišťovali tak, že snídaně jsme si připravovali sami formou švédských stolů. Děti měly neomezený výběr, každý mohl sníst, co chtěl. Kupodivu se moc nejedla zelenina (rajčata a papriky) a ani moc ne plátkový sýr a salámy (měli jsme poličan, herkules a vysočinu). Rychle zmizela šunka. Nejvíce se jedlo máslo, džemy (jahodový a borůvkový) a med. Další možností byly cereální kakaové kuličky s mlékem. Denně jsme měli k dispozici čerstvé housky. Po domluvě jsem pro ně chodil každé ráno do 100 metrů vzdáleného kempu, kam je každé ráno zaváželi přímo z pekárny (rohlíky prý nedělají nic moc, tak jsme také zvolili housky). Velký zájem byl o teplé kakao, takže jsme ho každé ráno pro všechny připravili (původních 14 litrů mléka nestačilo, museli jsme nechat dovést dalších 10 litrů mléka).

Obědy jsme si zajistili v nedalekém hotelu Vlkov (cca 500 metrů), kam jsme dojížděli na kolech. Vařili tam výborně a navíc dávali pořádné porce. Na výběr bylo vždy přes 20 jídel a to ještě mírně obměňovali jídelníček. Vařili zde 300-400 jídel denně, takže vše bylo čerstvé a nemuseli jsme ani nic objednávat dopředu. Výborné jídlo a vydatné porce zaskočily (samozřejmě pozitivně) i některé rodiče, kteří se přijeli za námi podívat. Některé děti často nezvládly ani poloviční porci.

Večeře jsme opět dělali většinou my. Hned první den byly buchtičky se šodó (kokosový puding, ale bez rumu, omylem jsme doma vzali jinou placatici), i tak měly veliký úspěch. Následovaly tousty se sýrem a šunkou a dvakrát byly palačinky s džemem. Na výběr byl jahodový, meruňkový a třešňový džem. Děti si dávaly od tří do pěti palačinek, evidentně jim chutnalo. Také jsme připravili krupicovou kaši s kakaem nebo skořicí. Na večeři jsme několikrát vyrazili do blízkého kempu (dávali jsme si borůvkové knedlíky s tvarohem, kuřecí řízek, langoše, smažený hermelín s brusinkami, makrelu s grilovanou zeleninou, …). V osadě bylo výborné ohniště s roštem, kde se skvěle opékali buřty, takže jsme nakonec měli 3 táboráky. Kromě buřtů opékaly děti i kukuřici, kterou nasbíraly cestou z koupání na poli. Ke svačinám bylo ovoce či různé oplatky. K dispozici byly stále nádoby s vodou a šťávou.

Program byl na rozdíl od předchozích soustředění atypický. Absolvovali jsme v minulosti celou řadu soustředění s výborným ubytováním, stravou a prostředím, ale vždy nám chybělo to, pro léto nejpříznačnější, a to možnost koupání v přírodním koupališti. Tentokrát jsme byli ubytování v blízkosti proslavených Vlkovských (Veselských) pískáren. Tomu jsme i díky teplotám nad 35°C podřídili i denní režim. Po snídani následovaly dvě přednášky, pak se jelo na oběd a pak jsme pokračovali na pískárny. Zde vlezly děti do vody a vydržely tam nepřetržitě 3-4 hodiny.

Cestovali jsme na kolech a vše až na jeden pád proběhlo bez problémů. Největší potíž bylo vysvětlit některým dětem, že na silnici mají mezi sebou udržovat odstup minimálně 3-5 metrů, aby se mezi nás mohlo bez problémů zařadit auto, kdyby se při našem předjíždění objevilo auto i v protisměru. Předjet kolonu někdy i 15ti cyklistů, kteří jsou nalepení na sebe může být pro cyklisty dost nebezpečné. Někteří také chtěli pořád jet, co to dá a neohlíželi se na to, že jsou mezi námi ti, kteří nemohou jet tak rychle. Jako kdyby na tom, že přijedou o 5 minut později, závisel celý svět. Uřícené bychom je stejně nemohli hned pustit do vody. Snad to všichni pochopili.

Všelijak se dovádělo, stavěly se pyramidy, byly jak „býčí“ zápasy, tak zápasy „sumo“, pinkalo se s míčem (kolikrát se pinkne, aniž spadne míč do vody, nebylo při větru jednoduché, jak by se zdálo), házelo freesbee, nebo byly stříkací bitvy. Také se vystavěl hrad s vodními příkopy, v jeho blízkosti vyrostla vesnička a dále ještě osada. Byla to rozsáhlá výstavba. V druhém týdnu si mládež oblíbila pořádat na mne hony. Základem hry bylo všichni hrr na mě a pořádně mě scákat, takže jsem uplaval do hloubky, kam za mnou nemohli. Poté se mládežníci pohybovali v mělké vodě paralelně se mnou tak, abych nemohl vyjít na břeh (udržovali se mnou opozici). Nakonec se mi podařilo díky tomu, že jsem se potopil a změnil směr plavání o 180° získat určitý náskok a proniknout na břeh.

Atmosféra na pískárnách byla skvělá. Na velkých plážích to vřelo jak u moře, spousty lidí a tomu odpovídající dovádění dětí. My jsme si našli své místečko, kde bylo hodně mělko, a na dně byl příjemný písek. Leželi jsme prakticky na písečné duně, kolem nás byl jemný písek a čím jsme se zabořili hlouběji, tím byl písek ještě jemnější. Zajímavé bylo, že když jsme šli na jednu stranu dále od břehu, tak tím menší tam byla hloubka. Samozřejmě jsme nezapomněli zajet na pravé písečné duny, kde je písek, mikroorganismy a rostliny ze Sahary. Na pískárny se za námi přijížděla koupat řada rodičů s dalšími dětmi a díky tomu jsme byli průběžně doplňováni potravinami. To byla při panujících vedrech důležitá výpomoc. Měli jsme k dispozici dvě ledničky, tak jsme to v pohodě zvládli.

Na jednu stranu to byla skvělá koupací dovolená a na druhou stranu kvalitní šachová náplň. To se nám doposavad nepodařilo na letním soustředění zajistit. Poprvé jsme se nejeli koupat v pátek, kdy celý den pršelo a všichni to přivítali, protože jsme si odpočinuli. V sobotu byl volný den na koupání s rodiči a odpolední turnaj v double pro děti a rodiče. Nakonec to dopadlo zcela jinak. Dopoledne byly na přání dětí přednášky a po obědě se jelo koupat. Po koupání následoval fotbalový zápas dětí proti rodičům (10:8 pro děti) a pár soubojů v double. „Rodičovský den“ jsme zakončili táborákem. Za Kubou přijeli na „rodičovský den“ příbuzní až z Anglie, snad se jim u nás líbilo. Zapomněl jsem se jich zeptat, jak se na našich silnicích řídí s volantem vpravo.

Vše ale nebylo „lážo-plážo“, za pozdní příchod na přednášku vyfasovali nejstarší po 100 dřepech, za hlasité oblíbené „oú“ bylo 10 kliků. Proto si někteří jedinci na soustředění zlepšili i fyzickou kondici. Já jsem každé ráno venčil Akia (někdy v 5:30, někdy v 6:30). Skoro každé ráno se z Horusovické pískovny, kam jsme s Akiem chodili a která byla od nás vzdálená přes les cca 100 metrů, vypařovala voda. Zkoušel jsem to vyfotit, protože to vypadalo zajímavě. Koupat jsme se tam nechodili, i když tam byla menší pláž, protože je to rybářský revír a rybáři by nás asi neměli rádi. Každou chvíli tam z vody skákala ryba. Jednou při nočním venčení se ozval praskot dřeva a na okraji lesa se asi ve 4 metrech zlomil strom a skácel k zemi. Byla to pěkná řacha a jen podle sluchu to byl okamžik. Kdyby stál někdo pod místem dopadu, stěží by stihl zareagovat.

Akio byl velkým přínosem. S dětmi se hodně skamarádil. Je to ale veliký lupič, a pokud nechal někdo rozestavěné šachy, propisku na kraji stolu či pohozenou botu, okamžitě se jich zmocnil a trhal. Než se děti naučily vše po sobě hned řádně uklízet, přišli jsme o jednoho černého pěšce a pochroumána byla bílá věž a černá dáma. V pánu skončilo i několik propisek.

Druhý týden byl již méně fyzicky náročný, protože zpočátku nebyly tak vysoké teploty. V prvním týdnu jsme šlapali nonstop od rána do noci. V druhém týdnu jsme také až na jeden den opět jezdili na pískárny. Protože ale odjelo několik dětí, tak jsme to měli jednodušší. Danuška odjela na operaci, která naštěstí dopadla dobře a tak se ve čtvrtek vrátila. Stejně tak musel odjet kvůli rodinnému pohřbu Sebík, ale i ten se na soustředění vrátil. Žádné nestandardní události se nepřihodily. Pouze se hochům podařilo vysklít jedny dveře a paní trenérce se svlékla duše i s pláštěm na kole, ale obešlo se to bez úrazu. Naštěstí jsme mohli použít náhradní kolo majitele osady. Kuba si zase vyrazil při fotbale kus zubu, ale nebylo to nic závažného.

Na dvoře jsme měli dvě větší sezení, kde bylo velice příjemné sedět večer. Když jsme tam v noci rozsvítili světla, tak nás několikrát poctil návštěvou sršáň. Jednou o půlnoci přišel Matěj, že mají v domku sršně. Když se v jejich domku zhaslo (starší mládež měla své ubytování v „detašovaném pracovišti“ – pro ubytování jsme měli k dispozici celkem 3 domky) a venku rozsvítilo světlo, sršáň nijak nereagoval. Strategický bojový plán nakonec vymyslel Láďa. Venku se nechalo rozsvíceno, v domku se zhaslo, ale ve sprše se nechalo světlo. Ve sprše byl ukrytý Sebík a když si tam sršáň namířil, tak tam Sebík také zhasnul. Sršáň pak vyletěl ven za světlem. Přesto jsme museli dva sršně poslat na onen svět, když se jim trenérka Jana snažila nejprve domluvit, aby vylétli z kuchyně a oni to ignorovali.

Děti získaly i další dovednosti. Velice je zaujala karetní hra „filky“ a zdatnější si vyzkoušely i mariáš. V druhém týdnu se ale nejvíce ujala hra „na pikanou“. Protože v uzavřené osadě byla celá řada šikovných míst na schovávání, hrály ji děti pořád. Protože nás navštěvovali rodiče i s menšími sourozenci, tak ti byli do této hry ještě zapálenější a jejich starší sourozence to s malými špunty hodně bavilo. Nejvíce vynikal Matýsek Placer, který byl ve dvojici s Láďou, kterého si velice oblíbil již na soustředění před rokem. Matýsek vyhledával schované a Láďa je zapikával. Mládeži se zvlášť líbila noční varianta této hry, kdy pobíhali se svítilnami po osadě. Další oblibou byl pobyt v bunkru hned pod střechou, tam se mladší děti rády schovávaly, zvláště před přednáškou.

Velkou zálibu si našly děti ve hře s Akiem. Vždy ho nechali něco ukrást a pak za ním chodili, aby mu to vzali a Akio před nimi prchal. Podle našich pokynů za ním chodili pomalu a po jednom. Akio si vždycky lehnul, pustil danou věc z pusy a čekal, až se někdo přikrade do jeho blízkosti. Pak věc chňapnul a přemístil se o kus dál a čekal, kdo ho zase bude pronásledovat. Nakonec věc vždy za máslíčko vrátil a nechal se dětmi drbat.

Vedle nás přijeli do vedlejší usedlosti lidé s dvěma fenkami (vlčák 5 let a další menší fenka 4 roky). Jejich majiteli se zalíbil náš Akio (věděl toho o tosách inu hodně, například to, že byly společnice samurajů) a tak chtěl své pejsky s Akiem seznámit (prý jsou na velké psy zvyklé). Když se vracely z procházky a Akio je uviděl, tak se k nim okamžitě rozběhl a chtěl se kamarádit. Jenže když fenky uviděly, co se na ně řítí, začaly s obrovským nářkem prchat. Paní majitelka (robustnější než já) se postavila na jejich obranu mezi Akia a fenky, ale ten ji nekompromisně smetl k zemi (když se rozběhne, tak nehledí na to, co mu stojí v cestě, řítí se jak tank). Naštěstí se nám podařilo nakonec Akia chytit, majitelé si odvedli své fenky domů a pak se k nám vrátili i s dcerkami. Akio se jim hrozně líbil a protože mají psy rádi (mají je z útulku), tak jsme si o pejscích popovídali. Nikomu se samozřejmě vůbec nic nestalo, Akio ani nezaštěkal, jen chtěl fenky dohnat a hrát si, ale ty se prostě bály. Začal jsem pak radši vodit Akia na vodítku.

Pak jsme ještě potkali, při ranním venčení, v lese dva lovecké psy, ale ti raději odběhli. Byli dobře vychovaní a reagovali na přivolání svého pána. Akio také zanechal pronásledování a přiběhl poslušně ke mně. Když jsme vzali Akia do kempu, tak se o něj všichni zajímali, ale jeho zajímaly jen děti. Když většina dětí v pátek večer odjela, tak pořád pofňukával, chodil na dvorek a hledal děti, na které si zvykl a se kterými si hrál.

Sobota byla taková netradiční. V hotelu, kde jsme se stravovali bylo zavřeno kvůli svatbě. My jsme měli ale oběd domluvený s majitelem hotelu, takže jsme nejedli v restauraci, ale přímo v hotelu. K obědu jsme měli svatební menu (svíčkovou s brusinkami a šlehačkou). Na pískárny jsme dorazili zrovna ve chvíli, když tam byl dokončen místní triatlon (myslím, že se plavalo 600 metrů, běželo 7 km a jelo 20 km na kole). V takovém vedru nic moc. My jsme dali přednost dovádění ve vodě. V neděli se počasí vrátilo do tropických kolejí prvního týdne, proto jsme celé odpoledne strávili u vody společně s rodiči, kteří večer po 19 hodině odvezli poslední účastníky soustředění domů. Když jsem v neděli v 5:30 šel venčit Akia, všiml jsem si, že se u starších hochů ještě svítí. Šel jsem k nim zhasnout, jenže když jsem otevřel dveře, tak tam seděl Matěj se Sebíkem a mastili blicky. Tak jsme je nechali dopoledne spát a jeli zjišťovat možnosti ubytování pro příští rok, protože varianta parádního koupání, výborné stravy a kvalitního šachového programu se nám velice zamlouvá.

Nijak nám nevadilo, že jsme neměli k dispozici wifi (kromě mobilních hotspotů), mohli jsme se lépe soustředit na náš program a děti spolu více komunikovaly. V noci byly krásně vidět hvězdy. Po půlnoci starší hoši sledovali na obloze prolétající Perseidy. Pravidelně jsme také krmili zdejší kočičku, která se ale nechtěla s Akiem kamarádit. Poslední noc v pondělí jsme zaslechli větší šramot a funění, tak jsme se šli podívat a u mlíčka a bobulek byli dva ježci. Jeden rychle prchnul, ale ten druhý, hodně veliký, se nehnul z místa a hlasitým funěním dával jasně najevo, že nehodlá odejít. Ani z Akia si nic nedělal, jen na něj pořádně funěl a prskal. Takže vlastně ani nevíme, koho jsme každý večer krmili. Nakonec jsme zůstali na osadě s trenérkou Janou o dva dny déle až do úterního večera. Užili jsme si koupání (v pondělí byly směrem na Budějovice vidět mraky, ale na pískárnách svítilo pořád slunce) bez hlídání dětí to byla opravdová dovolená jako u moře. V pondělí bylo nejprve pod mrakem, ale po poledni už zase slunce pálilo. Mně se podařilo asi 50 metrů od břehu objevit ostrov, tak tam budu příští rok mít svojí základnu, až mne budou děti zase nahánět. Objevili jsme i další možnost pro ubytování a příjemný pobyt. Letní soustředění na léto 2019 již máme předjednáno a definitivně se rozhodneme po schůzce rodičů v září 2018.